#5

"Ty mu to věříš?" ptá se Karel Bořivoje.
Shlížejí z kopce do údolí zalitého svítáním, kde se rozkládá malá víska. Lenora i Podiven spí na voze.
"Buď lže a je ve lhaní dobrý, nebo je bláznem, či říká pravdu," odtuší Jánský. "V prvém případě bych rád zjistil, co jej k tomu může vést a jde-li snad o tajného agenta, pak pro koho dělá a proč postupuje tak zvláštně. V druhém nám sotva může ublížit a zcela určitě potřebuje pomoc. V případě třetím, no, pak máme co do činění s prapodivnou bytostí."
"Snad bys mu to nevěřil?" podiví se Karel. "Ty události se staly před tisíci lety a v rozestupu asi čtyř století, navíc... 'poutník vesmírem'? Neříkal jsi vždy, že věříš jen evidenci a nikoliv nadpřirozenu?"
"Ovšem," kývne Bořivoj hlavou. "A právě proto nesmíš předem hodnotit, co ti přijde normální a co ne, nýbrž věřit hlavně svým smyslům. Pokud ukazují něco neobvyklého, pak to není nadpřirozené, ale jen zatím neprobádané. Pokud někdo může žít tisíc let, putovat vesmírem a spadnout s efektem kulového blesku na zem, pak toto jistě funguje na nějakém zmapovatelném fyzikálním základu, tudíž se nejedná o nic 'nadpřirozeného'. Viďte, pane Podivene?" otočí se.
"Sotva jsem měl pootevřené jedno oko... jste velmi supravšímavý, pane Jánský," zamručí ležící muž.
"Člověk jinak dýchá ve spánku, než vzhůru."
"Jistě, ale jen mrzkozbabělý člověk si všímá na svém potenciálním nepříteli každé malodrobnosti."
"Je-li ostražitost zbabělostí, pak jí je prakticky vše, od nošení zbraně po um v jejím zacházení."
"Jak kluci, co si poměřují pindíky," zašklebí se Lenora, která se právě rovněž probudila.
"Pojeďme," navrhne Karel a popožene koně.

Nákupy probíhají rychle a nakonec jsou ještě pozváni starým knězem k obědu na jeho farnosti.
"Ovesnou kaši miluji!" huhlá Karel s plnou pusou onoho pokrmu.
"Hm, já si umím představit i lepší pochoutky," dloube do monotónně vypadající hmoty Lenora vidličkou.
"Eh, očividně je mé tělo natolik zesláblé pádem plasmoetereálním riftem v psionické kapsli, že se budu muset snížit k jídlu," zamručí Podiven.
Bořivoj Jánský je podivně ztichlý. Sedí nad svou mísou a mhouří oči, jako by něčemu naslouchal.
"Nechutná ti?" zeptá se ho Karel a chce si přitáhnout jeho kaši.
"Zvuk těžkého dřeva ze směru vstupních vrat, zřejmě bytelná závora," pronese náhle Jánský. "Zvuk mechanismu a pak otevírané západky ve sklepě. A kostelník se vytratil: kampak asi?"
Teprve teď si ostatní všimnou, že Bořivoj celou dobu sedí s vytaženými kolty, mírně poodsunut od stolu.
"Zjistím, co to má znamenat," řekne Podiven, promne si spánky a vyskočí na nohy: "Nelidské zlo se plíží chrámovou lodí!"
"Co budeme dělat?" vydechne Lenora přiškrceným hlasem.
"Držet se co nejdál od rohů, dveří a být v prostoru, kde se dá manévrovat. Zůstat spolu, ale nepřekážet si," vypočítává Bořivoj.
Teď už všichni cítí cosi podivného.
"Očividně máš zvlášť rozvinuté kognitivní schopnosti," pohlédne Bořivoj na Podivena. "Co všechno víš?"
"To, co jsem řekl," odsekne rytíř a povzdechne si: "Mít tu tak své zbraně... Mimochodem, už to jde po schodišti..."
Karel už má naládovanou pušku a posouvá nohou k Podivenovi tornu se zbraněmi: "Vyber si."
Podiven prohrábne pistole a nože, aby nakonec vytáhl okovanou železnou rukavici.
"Suvenýr z dob, kdy jsem si přivydělával nelegálními souboji na život a na smrt v londýnském podsvětí," podotkne Jánský a vymrští se na nohy přesně ve chvíli, kdy se vylomí dveře z pantů.
Ozvou se dva výstřely a jeden ženský výkřik plný děsu.