#4

"Dlouho jsme se neviděli, drahý Podivene," zasměje se Čingischán.
Oba muži se vznášejí vakuem v černém mezihvězdném prostoru.
"Jsi hloupomuž a naivník, když si myslíš, že zotročíš celou velegalaxii!" zaduní Podivenův hlas.
Kroužková Podivenova zbroj září stříbrno-alabastrově a jeho oči se třpytí perletí.
"A ty dutolebkomějícník, odvažuješ-li si mi bránit. Jsem nicméně rád, že ses opět objevil. Drcení světů s polovyvinutými civilizacemi ve svých pěstech mne již znavovaly. Chyběly mi ty naše šarvátky..."
Zlato-akvamarínový kyrys Čingischána je obestoupen zlověstnou tyrkysovou aureolou.
"A dost řečí. Odejdi ze sektoru, do této rudosluncé soustavy tě nepustím!"
"Ovšem, jak jinak," ušklíbne se Mongol a od pasu vrhne šavli, která vzplane černozáří tisíce sluncí z odvrácené strany vesmíru a promění se v běsnící vír černé díry.
Podivenův claymore projede singularitou jako žhavý nůž máslem. Podiven se jen zasměje a vrhne svůj oštěp, který jak letí, zapaluje ve své blízkosti meteory. Čingischán chytí letící zbraň mezi svými dlaněmi, díky její hybnosti jej však odmrští dál a tak padá do rudého slunce.
"A už se nevra..." začne Podiven, jenže to už Mongol opouští hvězdu, chytá ji do svých paží a metá po českém rekovi.
"Bargh!" zvolá ten a odsekává žhavou kouli stranou, to už však Čingischán létá od hvězdy k hvězdě a všechny je hází Podivenovým směrem.
Claymore je již rozžhaven doběla a hrozí jeho rozskočení se. Hvězdy nyní srší na Podivena jako kulometná palba a on otáčí čepelí nadsvětelnou rychlostí, aby je stíhal odrážet. Odrazí poslední, ta zanikne v obří supernově, Podiven chce konečně zaútočit, ale je příliš unaven a k smrti vyčerpán.
"Triumf... Cítíš ho? Aha, vlastně promiň, necítíš... Protože není na tvé straně!" vysmívá se Čingischán a v ruce se mu zhmotňuje opět šavle z antihmoty, aby zasadil poslední ránu.
"Budeš mlít tou tvou smradohubou, nebo mě už zabiješ?" vydechne ze zbytků sil Podiven.
"Hned," zamručí chán, přilétá blíž, pozvedá špici zbraně a chystá se k úderu... když v tom se pod Podivenem otevře červí díra a ten zrovna omdlévá, pouští z dlaní meč i oštěp a zády napřed do ní padá. Tunel se uzavírá.
"Proč?!" vykřikne zlostně Čingischán směrem k zářící postavě, která přichází na scénu.
"Neboj se, ještě budeš mít svůj boj. Ale ne dnes," ozve se odpověď.

Prší. Kopyta koní se noří do bláta a okované kolo vozu se otáčí jen pozvolna. Lenora má pusu volnou a ruce rozvázané, je ale příliš unavená a zmoklá na jakýkoliv odpor.
"Budeme lovit, nebo nakupovat?" zeptá se Karel Bořivoje jednoduše.
"Někdy kolem rána bychom měli jet kolem vesnice, takže jako rychlejší a energeticky šetrnější bych viděl nákup," odvětí rozvážně Jánský.
"Tady byste stejně nic neulovili," zamumlá Lenora.
"V desíti letech jsem tady poblíž střílel zajíce... Pochybuji, že mezitím vymřeli," mrkne Bořivoj a pak dodá: "Když tak si vzadu z truhly podej další deku, nebo ráno ve vesnici dostanou z tvého drkotání zuby zástavu srdce při úleku, že jede smrtka."
"Ha, ha," pronese ironicky pochmurným hlasem dívka. "Ovšem mokrá deka je horší, než žádná deka, pane chytrojazyký."
"Z hlediska vystudovaného fyziologa si myslím něco jiného, ale dělej, jak uznáš za vhodné."
Vůz vyjíždí z lesa na otevřenou pláň. Karel chce něco říct, zřejmě prohodit vtip, který tuhle slyšel v krčmě, když tu náhle na krátký okamžik vzplane nebe, otevře se a do země nedaleko nich udeří gigantický rudý kulový blesk. Pekelné divadlo trvá pár vteřin, pak se nebesa opět uklidní a je zas zpátky klidná noc.
"Co to sakra bylo!" křičí Lenora a drží si otevřená ústa v dlaních.
"Klid, pravděpodobně to byl jen nadměrný blesk, takové už byly pozorov..."
Ze tmy se vypotácí zničeně vypadají muž v doruda žhnoucí kroužkové košili a kapuci. Jánský ani nedopoví větu a již mu míří mezi oči revolverem. Zatímco Karel a Lenora nemohou úžasem najít slov, Bořivoj to krátce zhodnotí: "Buď jsi zde kráčel či nocoval a blesk tě vyděsil, možná i zranil, takže ses vydal náhodným směrem či směrem, kde jsi předtím slyšel hlasy, nebo s tím bleskem máš něco společného, tak či tak, nesnáším, když se ke mně na sedm yardů někdo za černé noci přiblíží neočekáván a jelikož tvé maso vypadá docela lidsky zranitelně, pak mluv či padni k zemi, jsi-li vysílen, nechceš-li mít v lebeni něco olova!"
"Nemá zbraň," podotkne Karel.
Muž se chytí za hlavu.
"Bořivoj, Karel, Lenora..." zamumlá, chvíli jako by přemýšlel, co dělat dál, pak se mu rozzáří oči bledovanilkovou barvou a pronese podmanivým hlasem: "Pomozte mi!"
"Hned," kývne ochotně Karel a seskakuje z koně.
"Podám deku," praví Lenora svým zvonivým hlasem.
"Nikam!" štěkne na ně Bořivoj. "Je to laciný hypnotik, toto jsem už viděl."
Natáhne kohoutek.
"Pomůžu ti a rád, ale nejprve mluv o tom, kdo jsi, a než začneš, tak věz, že jsem vyslýchal dost dvojitých agentů na to, abych poznal lži už z barvy hlasu."
"Jsem Podiven, dobrozbrojnoš přenebohého knížete Václava, ultraporazitel trolla Grendela, nositel ostrooštěpu krále Leonida, skotský arcirevolucionář a psionický věkapoutník po hloubkovesmíru!"
"To se máš," zamručí Bořivoj, protočí pistoli na prstu a zasune ji do pochvy. "Tak pojď na vůz."