O odmlce

Vydávání bylo přerušeno z důvodu (pozvolné) tvorby většího textu s podobným jádrem. Jde o beletristické shrnutí 1000 let českého středověku (631-1631) o odhadovaném rozsahu 300 NM. Vydám jej zde najednou a jako seriál s největší pravděpodobností na Postřehu. Datum: when it's done.

#7

Čingischán se příliš neobtěžuje s bržděním, takže na rozkvetlou louku dopadne s razancí, která kolem něj vytvoří na dva yardy hluboký kráter. Naštěstí je to blízko Verdunu, takže tam to během pár desítek let stejně bude vcelku jedno.
"Tak kdepak tě mám, Podivene," zamručí Mongol a rozhlíží se.
Nic. Zdá se, že pokud Podiven na planetě je, a jakože jeho psionická stopa zde končí, pak má nyní signaturu podobnou lidem.
"No, nic," pokrčí rameny a začne v ruce točit šavlí. "Tak tu planetu zničím celou... Sice jsem se na ní narodil a mám na své mládí vcelku pěkné vzpomínky, ale co na tom sejde..."
Vteřinu před objevením černé díry z nebe spadne další bytost a v její záři moc chánovy šavle opět uvadne.
"Co je? Tuhle soustavu nikdo ve správě nemá, můžu si ji zničit!" zvolá vzdorovitě. "Nebo proč pořád tak bráníš toho psa Podivena?"
Bytost zalitá bílou září přistoupí blíž a promluví: "Tuto planetu chrání od roku 1795 pozemského gregoriánského kalendáře císař Josef II."
"Kdože?" zeptá se Čingischán.
"Císař Svaté říše římské," ozve se za jeho zády. "Král český, uherský a chorvatský, arcivévoda rakouský..."
"Jasně, jasně," utne Mongol řeč objevivšího se císaře. "Takže hádám, že to děláš sotva pár krátkolet, když o tobě ještě nevím. Takže mi uhni z cesty, nováčku, nebo tě rozšlápnu."
"Chceš-li si, Čingischáne, nárokovat planetu," pronese zářící postava. "Musíš provést výzvu a musíte o ní bojovat podle pravidel terrestriálního boje o planety ustanoveného na corcarolském sněmu."
"Osvěžíš mi paměť?" rozhodí Čingischán rukama.
"Jistě. Každý z vás smí používat pouze určitý výčet schopností. Mezi ty patří černá i bílá magie maximálně druhé bé kategorie, psionické působení do maxima pěti set jednotek gerholiovy stupnice a vytvoření psionické armády typu kvé. Každý z vás si pak zvolí tři šampióny z řad lidí, kteří dostanou po dobu zápolení odlesk vašich schopností a které smíte postavit do čela vašich armád."
"Dotáhnu si své šampióny..." mávne rukou Čingischán a letmo vzpomene na magmatické gigadraky z planety Ignismortis 5.
"Musejí být z této země," zamítne nápad září zalitá bytost.
"Můžu Podivena?" zeptá se Josef II.
"Ne, ten má stále statut stejný, jako vy dva, není tudíž oficiálně smrtelníkem. Kdyby nabyl svých sil, stal by se třetí stranou konfliktu."
"Znám pár lidí," zamyslí se císař Josef.
"Někoho taky seženu," zavrčí Mongol. "Jen ať už tu arcitrapárnu máme za sebou."
"Podejte si tedy ruce a boj začne."
Sokové si s nechutí podají ruce, pak všechny tři postavy z louky zmizí a je zas krásný den.
Krásným dnům však má být již velmi brzy konec...

#6

Olovo proletí stvůře, která nejvíce připomíná gargoyla stvořeného ze samotné tmy, hlavou. Bořivoj s jistou úlevou naslouchá zvuku prasklé lebky a sleduje, jak se netvor se zacukáním v křídlech poroučí k zemi. Z chodby se však do místnosti cpou jeho bratříčci; ovšem opět jen aby schytali další dávku olova. Když vypálí Jánský poslední kuli a vysype z bubínků prázdné nábojnice, je již klid. Karel vypálil třikrát a také zakládá do pušky nový náboj.
"To bylo vše?" zeptá se.
"Pochybuji," zamručí Bořivoj temně.
"Nebylo," kývne hlavou Podiven a v tu chvíli se zboří zeď a přes tu se sápe chrlič s jen hlavou dobré dva yardy dlouhou.
"Žer, bestie!" kopne mu Bořivoj blízkou židli do tlamy a hned za ní pošle salvu kulí, pročež už je z jeho revolverů v místnosti nadýmeno jak v udírně.
Židle praskne a lidé jsou zasypáni pilinami. Gargoyl narve do místnosti i pracku, smete s ní Karla na zem a jen nadlidsky rychlé reflexy umožní Bořivoji na poslední chvíli uskočit. Tlapa chytá křičící Lenoru a monstrum se stahuje zpět do hlavní lodi.
"Ne!" vykřikne Bořivoj, ale v tu chvíli na něj kvůli otřesům místnosti spadne knihovna stojící v rohu, zpod které se jen pomalu a s námahou zvedá. "Podivene! Dělej přece něco!"
Oslovený jako by se probral ze spánku. Podívá se na Jánského, pak na zmítající se Lenoru, do ďábelských očí gargoyla a na svou pěst okovanou hřeby. A pak už letí vzduchem a zasazuje hrozivou ránu přímo na špici zrůdné hlavy. Gigant není mrtev, jen se omráčen na chvíli zastaví, což je pro Podivena dost času na způsobení otevřené zlomeniny v paži a na utržení ruky v tom místě. To už se dostává Bořivoj zpod knihovny, bere Karlovu pušku, přišlapuje bestii spodní čelist k podlaze a posílá kuli skrz oční jamku přímo do mozku. Bezvládné a ohyzdné tělo padá nazpátek do chrámové lodi, kde zády drtí a láme lavičky.

Farář sundává z vrat petlici a nahlíží dovnitř. První, co spatří, je Jánského planoucí pohled, a vteřinu na to už má kulku v koleni. Padá k zemi a křičí bolestí.
"Mluv!" přikáže pistolník úsečně.
"Démoni! Za nic nemůžu! Musel jsem je poslouchat... Musel, protože..."
Zem se zachvěje a z újezdové cesty vyrazí vzhůru obří odporná dlaň s bestiálními drápy, která se sevře kolem proradného kněze a stáhne ho do hlubin.
"Co to, k čertu?!" zakleje Karel, který má rozbitou hlavu ovázanou kusem hadru, a míří na zvlněnou zemi.
"Ano, přesně tam, řekl bych," kývne hlavou Bořivoj a pak se podívá na Podivena: "To byla dobrá práce, tam nahoře."
"Už mi věříš?"
"Věřím co? Viděl jsem jen chlapa, co umí rychle a silně udeřit, nic víc."
"Dobrá. Pomoz mi najít mé zbraně a pak..."
"Pomohls nám," řekne Bořivoj. "Ale na naší cestě se nic nemění. Vezeme slečnu do Neapole a neděláme žádné zbytečné zajížďky."
"No, budiž," pokrčí Podiven rameny.
Z kostela vykráčí naštvaná Lenora. Nohy má volné, ale kolem hrudi a rukou má stále sevřené monstrózní prsty a za sebou táhne mazlavé zbytky ruky.
"Vy jste mi teda gentlemani, nechat mě v tom! Co když to je jedovaté? Nebo prokleté?"
Bořivoj se ušklíbne, vytáhne nůž a jde dívku ze sevření vyprostit.

#5

"Ty mu to věříš?" ptá se Karel Bořivoje.
Shlížejí z kopce do údolí zalitého svítáním, kde se rozkládá malá víska. Lenora i Podiven spí na voze.
"Buď lže a je ve lhaní dobrý, nebo je bláznem, či říká pravdu," odtuší Jánský. "V prvém případě bych rád zjistil, co jej k tomu může vést a jde-li snad o tajného agenta, pak pro koho dělá a proč postupuje tak zvláštně. V druhém nám sotva může ublížit a zcela určitě potřebuje pomoc. V případě třetím, no, pak máme co do činění s prapodivnou bytostí."
"Snad bys mu to nevěřil?" podiví se Karel. "Ty události se staly před tisíci lety a v rozestupu asi čtyř století, navíc... 'poutník vesmírem'? Neříkal jsi vždy, že věříš jen evidenci a nikoliv nadpřirozenu?"
"Ovšem," kývne Bořivoj hlavou. "A právě proto nesmíš předem hodnotit, co ti přijde normální a co ne, nýbrž věřit hlavně svým smyslům. Pokud ukazují něco neobvyklého, pak to není nadpřirozené, ale jen zatím neprobádané. Pokud někdo může žít tisíc let, putovat vesmírem a spadnout s efektem kulového blesku na zem, pak toto jistě funguje na nějakém zmapovatelném fyzikálním základu, tudíž se nejedná o nic 'nadpřirozeného'. Viďte, pane Podivene?" otočí se.
"Sotva jsem měl pootevřené jedno oko... jste velmi supravšímavý, pane Jánský," zamručí ležící muž.
"Člověk jinak dýchá ve spánku, než vzhůru."
"Jistě, ale jen mrzkozbabělý člověk si všímá na svém potenciálním nepříteli každé malodrobnosti."
"Je-li ostražitost zbabělostí, pak jí je prakticky vše, od nošení zbraně po um v jejím zacházení."
"Jak kluci, co si poměřují pindíky," zašklebí se Lenora, která se právě rovněž probudila.
"Pojeďme," navrhne Karel a popožene koně.

Nákupy probíhají rychle a nakonec jsou ještě pozváni starým knězem k obědu na jeho farnosti.
"Ovesnou kaši miluji!" huhlá Karel s plnou pusou onoho pokrmu.
"Hm, já si umím představit i lepší pochoutky," dloube do monotónně vypadající hmoty Lenora vidličkou.
"Eh, očividně je mé tělo natolik zesláblé pádem plasmoetereálním riftem v psionické kapsli, že se budu muset snížit k jídlu," zamručí Podiven.
Bořivoj Jánský je podivně ztichlý. Sedí nad svou mísou a mhouří oči, jako by něčemu naslouchal.
"Nechutná ti?" zeptá se ho Karel a chce si přitáhnout jeho kaši.
"Zvuk těžkého dřeva ze směru vstupních vrat, zřejmě bytelná závora," pronese náhle Jánský. "Zvuk mechanismu a pak otevírané západky ve sklepě. A kostelník se vytratil: kampak asi?"
Teprve teď si ostatní všimnou, že Bořivoj celou dobu sedí s vytaženými kolty, mírně poodsunut od stolu.
"Zjistím, co to má znamenat," řekne Podiven, promne si spánky a vyskočí na nohy: "Nelidské zlo se plíží chrámovou lodí!"
"Co budeme dělat?" vydechne Lenora přiškrceným hlasem.
"Držet se co nejdál od rohů, dveří a být v prostoru, kde se dá manévrovat. Zůstat spolu, ale nepřekážet si," vypočítává Bořivoj.
Teď už všichni cítí cosi podivného.
"Očividně máš zvlášť rozvinuté kognitivní schopnosti," pohlédne Bořivoj na Podivena. "Co všechno víš?"
"To, co jsem řekl," odsekne rytíř a povzdechne si: "Mít tu tak své zbraně... Mimochodem, už to jde po schodišti..."
Karel už má naládovanou pušku a posouvá nohou k Podivenovi tornu se zbraněmi: "Vyber si."
Podiven prohrábne pistole a nože, aby nakonec vytáhl okovanou železnou rukavici.
"Suvenýr z dob, kdy jsem si přivydělával nelegálními souboji na život a na smrt v londýnském podsvětí," podotkne Jánský a vymrští se na nohy přesně ve chvíli, kdy se vylomí dveře z pantů.
Ozvou se dva výstřely a jeden ženský výkřik plný děsu.

#4

"Dlouho jsme se neviděli, drahý Podivene," zasměje se Čingischán.
Oba muži se vznášejí vakuem v černém mezihvězdném prostoru.
"Jsi hloupomuž a naivník, když si myslíš, že zotročíš celou velegalaxii!" zaduní Podivenův hlas.
Kroužková Podivenova zbroj září stříbrno-alabastrově a jeho oči se třpytí perletí.
"A ty dutolebkomějícník, odvažuješ-li si mi bránit. Jsem nicméně rád, že ses opět objevil. Drcení světů s polovyvinutými civilizacemi ve svých pěstech mne již znavovaly. Chyběly mi ty naše šarvátky..."
Zlato-akvamarínový kyrys Čingischána je obestoupen zlověstnou tyrkysovou aureolou.
"A dost řečí. Odejdi ze sektoru, do této rudosluncé soustavy tě nepustím!"
"Ovšem, jak jinak," ušklíbne se Mongol a od pasu vrhne šavli, která vzplane černozáří tisíce sluncí z odvrácené strany vesmíru a promění se v běsnící vír černé díry.
Podivenův claymore projede singularitou jako žhavý nůž máslem. Podiven se jen zasměje a vrhne svůj oštěp, který jak letí, zapaluje ve své blízkosti meteory. Čingischán chytí letící zbraň mezi svými dlaněmi, díky její hybnosti jej však odmrští dál a tak padá do rudého slunce.
"A už se nevra..." začne Podiven, jenže to už Mongol opouští hvězdu, chytá ji do svých paží a metá po českém rekovi.
"Bargh!" zvolá ten a odsekává žhavou kouli stranou, to už však Čingischán létá od hvězdy k hvězdě a všechny je hází Podivenovým směrem.
Claymore je již rozžhaven doběla a hrozí jeho rozskočení se. Hvězdy nyní srší na Podivena jako kulometná palba a on otáčí čepelí nadsvětelnou rychlostí, aby je stíhal odrážet. Odrazí poslední, ta zanikne v obří supernově, Podiven chce konečně zaútočit, ale je příliš unaven a k smrti vyčerpán.
"Triumf... Cítíš ho? Aha, vlastně promiň, necítíš... Protože není na tvé straně!" vysmívá se Čingischán a v ruce se mu zhmotňuje opět šavle z antihmoty, aby zasadil poslední ránu.
"Budeš mlít tou tvou smradohubou, nebo mě už zabiješ?" vydechne ze zbytků sil Podiven.
"Hned," zamručí chán, přilétá blíž, pozvedá špici zbraně a chystá se k úderu... když v tom se pod Podivenem otevře červí díra a ten zrovna omdlévá, pouští z dlaní meč i oštěp a zády napřed do ní padá. Tunel se uzavírá.
"Proč?!" vykřikne zlostně Čingischán směrem k zářící postavě, která přichází na scénu.
"Neboj se, ještě budeš mít svůj boj. Ale ne dnes," ozve se odpověď.

Prší. Kopyta koní se noří do bláta a okované kolo vozu se otáčí jen pozvolna. Lenora má pusu volnou a ruce rozvázané, je ale příliš unavená a zmoklá na jakýkoliv odpor.
"Budeme lovit, nebo nakupovat?" zeptá se Karel Bořivoje jednoduše.
"Někdy kolem rána bychom měli jet kolem vesnice, takže jako rychlejší a energeticky šetrnější bych viděl nákup," odvětí rozvážně Jánský.
"Tady byste stejně nic neulovili," zamumlá Lenora.
"V desíti letech jsem tady poblíž střílel zajíce... Pochybuji, že mezitím vymřeli," mrkne Bořivoj a pak dodá: "Když tak si vzadu z truhly podej další deku, nebo ráno ve vesnici dostanou z tvého drkotání zuby zástavu srdce při úleku, že jede smrtka."
"Ha, ha," pronese ironicky pochmurným hlasem dívka. "Ovšem mokrá deka je horší, než žádná deka, pane chytrojazyký."
"Z hlediska vystudovaného fyziologa si myslím něco jiného, ale dělej, jak uznáš za vhodné."
Vůz vyjíždí z lesa na otevřenou pláň. Karel chce něco říct, zřejmě prohodit vtip, který tuhle slyšel v krčmě, když tu náhle na krátký okamžik vzplane nebe, otevře se a do země nedaleko nich udeří gigantický rudý kulový blesk. Pekelné divadlo trvá pár vteřin, pak se nebesa opět uklidní a je zas zpátky klidná noc.
"Co to sakra bylo!" křičí Lenora a drží si otevřená ústa v dlaních.
"Klid, pravděpodobně to byl jen nadměrný blesk, takové už byly pozorov..."
Ze tmy se vypotácí zničeně vypadají muž v doruda žhnoucí kroužkové košili a kapuci. Jánský ani nedopoví větu a již mu míří mezi oči revolverem. Zatímco Karel a Lenora nemohou úžasem najít slov, Bořivoj to krátce zhodnotí: "Buď jsi zde kráčel či nocoval a blesk tě vyděsil, možná i zranil, takže ses vydal náhodným směrem či směrem, kde jsi předtím slyšel hlasy, nebo s tím bleskem máš něco společného, tak či tak, nesnáším, když se ke mně na sedm yardů někdo za černé noci přiblíží neočekáván a jelikož tvé maso vypadá docela lidsky zranitelně, pak mluv či padni k zemi, jsi-li vysílen, nechceš-li mít v lebeni něco olova!"
"Nemá zbraň," podotkne Karel.
Muž se chytí za hlavu.
"Bořivoj, Karel, Lenora..." zamumlá, chvíli jako by přemýšlel, co dělat dál, pak se mu rozzáří oči bledovanilkovou barvou a pronese podmanivým hlasem: "Pomozte mi!"
"Hned," kývne ochotně Karel a seskakuje z koně.
"Podám deku," praví Lenora svým zvonivým hlasem.
"Nikam!" štěkne na ně Bořivoj. "Je to laciný hypnotik, toto jsem už viděl."
Natáhne kohoutek.
"Pomůžu ti a rád, ale nejprve mluv o tom, kdo jsi, a než začneš, tak věz, že jsem vyslýchal dost dvojitých agentů na to, abych poznal lži už z barvy hlasu."
"Jsem Podiven, dobrozbrojnoš přenebohého knížete Václava, ultraporazitel trolla Grendela, nositel ostrooštěpu krále Leonida, skotský arcirevolucionář a psionický věkapoutník po hloubkovesmíru!"
"To se máš," zamručí Bořivoj, protočí pistoli na prstu a zasune ji do pochvy. "Tak pojď na vůz."

#3

Kovář otevře oči a napne svaly. Marně. Je přivázán pevnými lany ke stromu a bez svých rukavic má jen velikou, nikoliv však nadlidskou, sílu.
"Kováři, věřím, že věříš, že děláš dobrou věc," ozve se Jánského hlas.
Bořivoj stojí před ním, jeho opasek v rukou, zbytek věcí nedaleko ohniště.
"Pse!" zavrčí.
"Lenora je dobrá obrozenkyně, o tom jsem slyšel," pokračuje dál Bořivoj a dívá se zuřícímu Jechovi do očí. "Financuje knihovnu pro českou literaturu a hodně se na jejím projektu nadřela. Ohledně té knihovny bych se tě ostatně mohl ptát, jestli je pravda, že pod ní máte tajné ústředí pro vaše tajné militantní akce, ale neudělám to, protože i když mírně překračujete zákon, do velké míry s vámi sympatizuji..."
"Tak pusť tu ženu!" procedí kovář skrz zuby. "Jsi vůbec Čech?"
"Jsem Čech a hrdý, ale v prvé řadě jsem policista a ctím zákon. Jak říkám, chválím Lenoře její obrozenské aktivity, ale je možná něco, co o ní nevíš."
Bořivoj vytahuje z kapsy papír a dává ho kováři před oči. Letmo zahlédne nadpis.
"Co je 'ordine d'arresto'?" řekne Jech nevrle.
"'Zatykač'," odvětí Jánský a strká papír zpět do kapsy. "Než se začala slečna Lenora zajímat o povznesení kultury a řeči, tak jí šlo především o vlastní kapsu a nenapadlo ji nic lepšího, než se stát přímo bossem mafie pašeráků opia, munice a alkoholu v neapolském distriktu. V distriktu, ve kterém mimo jiné pracuji pro řádovou policii i tajnou službu."
"To jsou kecy!"
Bořivoj přejde k ohništi, poklekne k dívce, která zde sedí a metá očima blesky.
"Nebudete křičet, že ne, ctihodná slečno?"
Přes šátek, který má v ústech, se ozývá něco, co nejspíš mají být nadávky.
"Kdybyste křičela, tak vás v tomhle odlehlém koutu lesa stejně nikdo neuslyší. Jediný výsledek by byl, že byste přivodila tadyhle panu Jechovi ukrutné bolení hlavy, neboť dostal ránu pažbou pistole do lebky."
Sundá jí roubík a dívka mu vzápětí plivne do tváře.
"Pliváním se rychleji dehydrujete a věřte mi, že i když jsem poslal Karla pro vodu, neočekávám, že s ní bude zpátky dříve, než v poledne," praví pistolník a utře si obličej rukávem. "A teď povězte, je-li pravda, co jsem říkal."
Lenora zarytě mlčí.
"Co na tom sejde," zvolá kovář od stromu. "Člověk se může změnit! Své činy již napravila!"
"Jak se dá, drahý kováři, napravit vedení organizace, která zabila Hucka Finna, tisknutím a sběrem knížek?"
Jech vypadá, že vůbec nechápe.
"Ty jsi zabila Huckleberryho Finna?" dívá se udiveně na Lenoru.
"Ovšemže ne!" zvolá dívka a zazmítá se v provazech. "Ty provazy mě tlačí, barbare!"
"Jistě, tajný agent od Mississippi Huck Finn měl problémy s chlastem, které se mu staly osudnými na tajné cestě do Neapole, kde se setkal s lacinou kořalkou slečny Lenory."
"Nikdo ho nenutil, aby to pil," prohlásí Lenora.
"Nikdo ho ovšem také nevaroval, že to je vyrobené čert ví jakými alchymistickými postupy."
"A co ta pouta?! Tlačí mě."
"Tady má někdo ale najednou jemné ručičky, že?" ušklíbne se Bořivoj. "Když jste po mně před chvílí plivala, nebylo to moc chování dámy."
"Její únos nebude k ničemu dobrý! Napravila se a dělá teď dobro, které ji tímto zabráníš dělat!" hlásí se zas svázaný kovář ke slovu.
"To není únos, ale zatčení. A zákon, ten je někdy slepý, ale dodržovat ho je třeba."
Jech vypustí pár sprostých slov, ovšemže samých českých, Purkyně by z něj měl radost. Na scénu se vrací Karel s vodou.
"Vida, jsi zde dříve, než jsem čekal. Nuže, ohledně tebe, kováři, ponechám ti zde zástěru, neboť tvá odolnost mě nijak neohrožuje. Zbytek musím naopak zkonfiskovat jako nepovolené ozbrojování a z důvodů překážení ve výkonu mé služby."
"Jaké ozbrojování, jaké služby?!" běsní kovář.
"Provazy trochu naříznu, asi tak, aby ses z nich mohl s vynaložením svých nemalých sil mohl po čase dostat. Bude to krapet bolet, ale to napraví zástěra, nemám pravdu?"
"Ty jeden bídný mizero, ty... ty..."
"Ano, ovšem," usměje se Bořivoj a jde hasit ohniště.
Je totiž čas vyrazit.

#2

Kovář Jech je sice rychlý a silný jako déšť meteorů, přišel však ze světa, v němž znal pouze kovadlinu, měchy, kleště a knížky lidového čtení. Bořivoj Jánský vedle toho zabil již více lidí, než mnozí za celý život byť viděli, a kovářovy pohyby jsou tak pro něj snadno předvídatelné. Když oba padají z vozu, vytuší, že se Jech chce teleportovat, zarývá prsty do jeho kabátce a ještě před dopadem jsou opět v kymácející se drožce. Kovář je už rozčílen takřka doběla, skřípe zuby a je vidět, že by Bořivoje nejraději rozerval vejpůl, kdyby mohl.
"Prrr!" zvolá Karel a celou vahou těla táhne otěže nazpátek, neboť před nimi je prudký sráz dolů k řece.
"Pane..." chce se Karel otočit, ale Bořivoj v tu chvíli i s kovářem proletí kolem něj a pokračují dál do zšeřelého koryta řeky.
Nad hlavami mužů se sevře černá hladina a ve stále velké rychlosti narazí na dno. Sotva se Bořivoj probere z rány, už mohutnými tempy spěchá k hladině. Vylézá na hladinu, parakotoulem se vrhá k prvnímu velkému kamenu, zdvihá jej nad hlavu a čeká nad hladinou. Kovář z ní vyrazí čelem kupředu jak běsnící žralok, díky čemuž však rozbíjí kámen o svou tvář.
"Uh!" zamručí Jech s odštěpky v lehce zakrvácené tváři a tápe kolem sebe.
"To by bylo," zamručí Bořivoj, rychlým krokem přistoupí k hromotlukovi a odepíná mu opasek.
Kovář Jech zase otevírá oči. Ztratil své reflexy a navíc jako městský člověk ve tmě skoro nic nevidí. Než stihne aktivovat teleport, Bořivoj mu strhává ze zad kabát.
"Ty pse!" řve Jech, divoce se obrací a buší všude kolem sebe do tmy.
Bez opaskem zrychlených reflexů však nemá šanci Bořivoje zasáhnout. Poslední dvě věci, co cítí, než je sražen k zemi, jsou rozepínání jeho kovářské zástěry a pak tupý úder do temena.